Ústavní soud zasáhl v kauze církevní restituce pozemků v katastrálním území Petrovice u Borovan

Ústavní soud TZ 37/25

Okresní soud podle § 10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon č. 428/2012 Sb.), nahradil chybějící projev vůle vedlejšího účastníka uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání pozemku parc. č. 245/2 v katastrálním území Petrovice u Borovan. Tento rozsudek potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích. Podle soudů nebylo prokázáno, že by skutečně došlo ke konfiskaci pozemku vyhláškou Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. října 1945 č. 120 (konfiskační vyhláška č. 120), vydanou na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dekret č. 12/1945 Sb.), a že k jeho odnětí došlo v rozhodném období postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (zákon č. 142/1947 Sb.), pročež je dán restituční titul podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. K dovolání vedlejšího účastníka obě tato rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2022 č. j. 28 Cdo 2497/2022-369.

Následně okresní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimovanou osobou, neboť s ohledem na konfiskační vyhlášku č. 120 byl předmětný pozemek zkonfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb. dnem jeho vyhlášení (tj. 23. 6. 1945), tedy již před rozhodným obdobím (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že stěžovatelka není aktivně legitimována. Poukázal na skutečnost, že stěžovatelčin právní předchůdce Erzdechantei in Krumau (Děkanství Krumlov) byl v konfiskační vyhlášce č. 120 označen jako osoba, jejíž majetek podléhá konfiskaci podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Právním důvodem konfiskace zde byl dekret samotný, a ke konfiskaci došlo ke dni jeho účinnosti. Současně odmítl stěžovatelčinu argumentaci, že „v celé šíři“ proběhl postup podle zákona č. 142/1947 Sb., s tím, že „rozhodoval-li stát o majetku, který mu již vlastnicky náležel, a tudíž výkupu nepodléhal, příslušné správní akty nemohly vyvolat právní účinky“. Nejvyšší soud následné dovolání odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména uvedla, že vlastnické právo k předmětnému pozemku náleželo jejímu právnímu předchůdci Erzdechantei in Krumau (knihovní vložka č. 766 zemských desek), že Okresní správní komise v Kaplici pro jiné katastrální území (Ličov) konfiskační vyhláškou č. 120 zahrnula do výčtu fyzických osob německé a maďarské národnosti i „Děkanství Krumlov“. V soudním řízení nebylo zjištěno, že by konfiskace byla fakticky realizována nebo že by byly v souvislosti s ní vydány jakékoliv další dokumenty. Stát vůči ní přistupoval jako k vlastnici předmětného pozemku, když proti ní vedl řízení podle zákona č. 142/1947 Sb., jak plyne z celého souboru dokumentů, včetně výpovědi z hospodaření. Tím způsobil majetkovou křivdu podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.

Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Svatoň) ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil, protože jimi bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Otázku, zda popsaný skutkový stav brání naturální restituci, zodpověděl Ústavní soud mimo jiné v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 (dostupné v NALUS zde). Podle citovaného rozhodnutí jsou obecné soudy povinny zkoumat, zda stát daný majetek na základě dekretů skutečně (účinně) zkonfiskoval. Od tohoto nálezu neměl Ústavní soud důvod se odchylovat.

Církevní právnická osoba může podle Ústavního soudu oprávněně očekávat, že orgány veřejné moci náležitě zhodnotí, zda předmětné nemovitosti, jež byly předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také účinně konfiskovány. Stojí-li v důkazní situaci proti sobě na straně jedné pouze holý konfiskační správní akt, kdežto na straně druhé existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že k faktickému převzetí pozemků státem v době předcházející rozhodnému období nedošlo, resp. že pozdější postup orgánů státu v rozhodném období nebyl veden jen snahou „pojistit si“ přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, je třeba při posuzování restitučního nároku takové církevní právnické osoby promítnout do rozhodování zásadu in favorem restitutionis. Jde o zásadu, podle které by soudy měly k restituentům přistupovat co nejvstřícněji a v případě pochybností se přiklonit na stranu restituenta. Uvedené platí tím spíše, je-li z důkazního hlediska osamocený konfiskační správní akt nicotný.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 879/24 je dostupný zde (486 KB, PDF).